Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

Aklimatizaci po návratu z hor nám zpříjemnila Honey. Měli jsme sraz na loukách u Vrchotových Janovic, bylo trochu pod mrakem, ale stále příjemně teplo a Fanča úplně zapomněla na svou jarní letargii.

Při vší úctě ke všem ostatním kamarádům, s Honey si Fanča vyhraje nejvíc. Už se spolu masí i na povel, nám zbývá jen zasednout do první řady a pěkně si ten přírodní biják užít. Pořád se nám ještě neokoukal.

Na loukách kolem Vrchotových Janovic je krásně a teď, v době vyvádění mladých, máme ty naše lovkyně aspoň trochu pod kontrolou. U Honey to není tak nutné, ta když se splete a loví, běží stejně jen ke křoví a hned se vrací. Fanča, to je jiná kapitola. Dnes se mi ale dařilo její lovecké choutky skoro dvě hodiny korigovat, vracela se na píšťalku, běžící srny pozorovala s třesoucími se svaly, ale nehnula se z místa, i na dálku se nechala ovládat. Až když jí sepnulo, že uzavíráme okruh a vracíme se k autům, zacpala si uši a píšťalka-nepíšťalka vzala dráhu. Za deset minut ji čtyři srny přivedly z opačné světové strany, pokračovaly dál do lesa a Fanča to vzala obloučkem k nám - už měla dost; byla úplně vyřízená, zpěněná a šťastná. Nezabili byste ji?