Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

Schylovalo se k tomu dlouho a 23.7.2009 k tomu došlo: reprezentace supervenčící party (SVP) vyrazila na rekognoskační misi do Krkonoš.

Pestrobarevmou skladbu SVP zastupovali tentokrát jen zrzaví fundamentalisté: Brassila, Conny, Azik a Mellory z CHS Magmabona, Kira, Tabi a Maggie z CHS Qwandoya, Honey a Fanča. Od Fanči se očekávalo, že bude plnit roli hostitelky, ale nemám pocit, že by tomu věnovala velkou pozornost.

V průběhu tří dní, které jsme spolu v okolí Svobody nad Úpou, strávili, jsme kromě sněhové vánice zažili snad úplně všechno: od tropického lepkavého vedra, přes bouřku s lijákem a vichřící po azurové nebe střídané prudkými přeháňkami... to vše s dvoudenním výpadkem elektrické energie. Náš program to však nijak nenarušilo.

První den nás uvítalo vedro k zalknutí, ale my jsme dělali jakoby nic a v pravé poledne jsme vyrazili na první procházku kolem Kraváku. Dusno by nás bývalo skolilo velmi záhy, kdybychom kromě osvěžovny v Hotelu pod Pralesem nezavítali také k lesní nádrži. Na vodní hrátky, které tam rozpoutala Eva s našimi zrzavými (vesměs) neplavci, lesní zvěř z dalekého okolí dlouho nezapomene (ostatně my také ne). Didaktika plavání se smrskla do dvou chvatů: chyť psa a šup s ním do vody! Fanča je z učitelské rodiny a evidentně postrádala teoretickou přípravu. I tak ale plavala jako Vydrýsek.

Druhý den jsme vyrazili do mlhavého rána na Zlatou vyhlídku. V základním táboře zůstaly Hanka s Tabinou - obě přebraly; Tabina pohybu a Hanka sluníčka. Auta jsme nechali u Hoffmanovy boudy a šedým lesem zmáčeným předchozím lijákem jsme se ploužili ke Zlaté vyhlídce, odkud jsme měli namířeno pěšky do Svobody. Po hodině jsme dobyli Janskou boudu (cca 2 km z výchozího bodu) a mezi mraky se začalo objevovat sluníčko. Skutečnost, že se z mlhy vyloupl den jako stvořený pro pěší výlet na horách, jsme stihli ocenit až v podvečer. Do té doby jsme byli zaměstnáni horečným hledáním Kiry, která si s Fančou vyběhla do horské louky.... Fanča si nás našla za necelou hodinku, ale Kira vzala tu rekognoskaci terénu opravdu vážně: když už jsme po třech hodinách volání, pískání a rojnic pročesávajících okolí v okruhu několika kilometrů své úsilí vzdali a vraceli se k autům (abychom i Hance sdělili, že má o psa méně), našli jsme Kiru čekající u kufru auta, kterým přijela. Asi už chtěla dom! 

Zážitek s vyšší hladinou adrenalinu už tady nehledejte. Navečer jsme si udělali poklidnou procházku na Farářskou louku s krátkou zastávkou u lesní nádrže (včerejší orgie se však již neopakovaly). Fanča s Kirou šly dokonce občas (potupně) na vodítku, aby idylu nekazily.

Třetí den začalo pršet. když jsme si vytelefonovali oběd v Hotelu pod Pralesem. Byla to ale jen přeháňka (ten den nás jich čekalo ještě několik) a tak jsme přeci jen vyrazili. Na zahrádce před hotelem jsme se báječně najedli a vyšlápli si k místnímu druhému rybníčku (už je skoro celý zarostlý rákosím) a konečně také trochu obdivovat panoramata. Počasí docela přálo, jedna přeháňka nás zastihla u hotelu, (tam jsme se měli kde poschovávat) a druhá nás spláchla ze stráně rovnou do penzionu. Serie dalších přeháněk pouze zmařila původní záměr opékat buřty, ale to už šel proud....

Čtvrtý den jsme jeli vyprovodit hosty až ke Kolínu - Fanča si tam na dráze vystřihla dvě kola coursingu. Vlastně to mělo být zasvěcení Brassily do coursingového sportu, ale nevyšlo to. Brassila nejeví o střapeček vůbec žádný zájem (zajíc je holt zajíc) a tak to jen byla příležitost pro Evu, aby předvedla, že čtvrtku vystřihne jak Jarmila Kratochvílová (i po doběhu ale vypadá líp!)

Imrvére se mastily karty. Prodělala jsem intenzivní kurs v karetní hře zvané Lora a jediné, co po třech dnech vím s naprostou určitostí, je, že pokud se chci vrátit do hry, nesmím si odfouknout červeného bedrníka.

Děkuji všem, kteří se přičinili o to, abychom se měli tak báječně!