Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

Byly jsme s Fančou venčit ve Švédsku. Dalo se to čekat už loni v listopadu, když jsme jely venčit do Brna Na půl cesty s Asalim.

Švédové trumfli Asaliho a místo, aby nám jeli naproti, vytáhli nás ještě o pár stovek kilometrů dál na ostrov Åland (a to už je vlastně Finsko, vážení!). Za týden jsme tak popostrčily tachometry svých aut o nějaké tři tisíce kilometrů dopředu, a to jsme si cestu dost krátily plavbou na trajektech. Že jely Brassila a Mellory, to je nejspíš pochopitelné: hostitelka Keba je přeci jen rodina a krev není voda. My s Fančou jsme se k tomu celému jen nachomýtly; asi proto, že si víme rady s tlumoky.

Pro zájemce připojuji stručný cestopis, netrpěliví mohou skočit rovnýma nohama do rajčat.

Složení výpravy: Eva - Brassila, Mirka - Mellory, já - Fanča, dvě auta, polovina z lépe vybavené domácnosti.

Den prvý: vyrážíme z Horoměřic ve 14.40 na noční trajekt do Rostocku, všechno klape, kajuta je noční můrou klaustrofobika, Fanča vybojovala postel, Eva spí na zemi, celý den se futrujeme řízky, s ironií hodnou švejkových dětí i na zahrádce před McDonaldem.

Den druhý: probouzí nás hlášení místního rozhlasu - za hodinu budeme v Trelleborgu. Fanča vyspaná do růžova, Eva do zelena. Řízků je pořád dost. Vyrážíme do Stockholmu, Švédy necháváme jejich pravému pruhu a půjčujeme si na cestu úplně volný pruh levý. Ve 14.40 parkujeme před hostelem v HagelbyParken. Ubytování skvělé, jdeme vyvětrat zrzky - špatně to pochopily a vyvětraly švédského ušáka, adrenalin v žilách (hlavně mých) topíme ve víně. Řízky pořád ještě máme .... ale trumfly je špagety. Jdeme brzo spát, ani na Červeného Bedrníka nedošlo.

Den třetí: Azuro, teplo, den jak víno. Po ranní procházce v přilehlém lesoparku a malé zoologické zahradě přímo v areálu se chystáme na cestu k moři - pro Mellory je to premiéra. V chatové osadě nacházíme pruh písčité pláže a Mellory ztrácí rozum. Do vody jde ale jen s obezřetností hodnou ridgebacka, až nezdařený výskok na molo dostal sůl i do uší. Krásný den, posedáváme na cizích terasách a pěkně po česku závidíme. Máme sice ještě nějaké řízky, ale na večeři jdeme ke Karin a Tordovi. Před večeří jdeme na procházku s Kebou a Minosem. Losos byl výtečný, víno jakbysmet a čokoládový dort jedna báseň. Fanynka mohla na gauč.

Den čtvrtý: Počasí pořád přeje, balíme, procházka a vyrážíme na ostrov Åland. Jedeme trajektem z Grisslehamnu, spolu s Karin, Tordem a Kebou. Řízky už jsme hodily za hlavu a dáváme si tradiční masové koule s bramborovou kaší a brusinkami. Bydlíme v domku, kde Karin strávila dětství. Zahrádka přechází v kamenitou pláž nad kterou zapadá slunce. Fuj! Ještě v podvečer stíháme krátkou procházku po kamenech mezi kalužemi vody. I tady Brassila vypíchla zajíce, ale byla na něj sama. Popíjíme kávu na břehu moře a nad ním vychází měsíc. Ach jo.

Den pátý: Ráno je mlha, v noci pršelo. Jedeme na písčitou pláž. Jsme na ní úplně samy a zrzky to roztáčejí ve velkém. Nemůžeme z nich spustit oči. Jsou úžasné. Káva se dnes podává na kamenech nad šplouchajícími vlnami, ani tam nedají rozdováděné zrzundy pokoj. Z pláže jedeme do hlavního města; socializační, kulturně poznávací procházka. Mlha se zvedla a je azuro. Obědváme na terase. Líné odpoledna na slunci u moře. V podvečer jedeme znovu na pláž. Slunce se stihlo během 8 minut zahalit do mraků. Zrzkám je to jedno. K večeři je rybí polévka. Stojí v ní lžíce a koukají z ní kusy masa, ocásky krevet a mušle. Všichni si přidáváme, na řízek už si nikdo ani nevzdechne.

Den šestý: Na ostrově se koná mezinárodní výstava psů. To dá rozum, že jdeme taky, pěkně v klídku na desátou, přejímka trvá až do jedenácti. Hala je prostorná, s dobrou akustikou a skvělou podlahou (pro vystavující běhavce i pro ležící čumily). Odvážím si nové boty do horoměřického bláta. Brassila res. CACIBa a Mellory si zaběhala v kruhu se sestrou Kebou... a nechala ji vyhrát, když je domácí. Po výstavě jedeme opět na pláž. Počasí nijaké, únava po celodenním soustředění... a stejně euforie. Asi jim budeme muset nějaký ten písek koupit. Večer barbecue. Nemůžeme vstát od stolu. Jako šláftruňk jahodový koktejl.

Den sedmý: Vstáváme brzo a spěcháme na trajekt do Švédska, snídáme tam. Den trávíme za volantem, postupem času přestávky houstnou, v půl čtvrté si dávám šlofíka, v osm jsme v Trelleborgu. Na náměstí se cpeme pizzou. Přilehlý park je malou ptačí zoo, zrzky to baví, nejvíc dvě krůty před vchodem do cestovní kanceláře. Na trajektu jsme první v kajutě, je úplně jedno, že je malá. Loď se houpe ve vlnách, Fanča plaší, klid nachází u Mirky v posteli, ani jí nevadí, že už je tam i Mellory. Eva se dělí o postel s Brassilou. Já mám obě horní palandy, skromně využívám jen jednu.

Den osmý: Ve čtvrt na sedm jsme v Rostocku, mží. Kousek za Rostockem tankujeme a snídáme. Od Berlína už nestydatě leje. Na další zastávce si beru Alberta (GPS navigace) a vyrážím s ním zkratkou přes Polsko do Krkonoš. Čeká tam na nás Týna. Má obrovskou radost. Fanča ji přibila k zemi, svalila se na gauč a říká, že všude dobře -  doma nejlíp. Ale kecá, mám svědky na to, že byla po většinu týdne opravdu šťastná.